V pozdně odpoledním slunci se vyšplhali na vrchol útesu, jejich dlouhé stíny se táhly po mařici a sežehlém rákosu, pomalu se šinuli jeden za druhým, vysoko nad řekou a takřka stejně neúprosně jako její tok, chvílemi se zastavovali, shlukovali a pak zase pokračovali dál, roztroušené siluety na slunečním pozadí, načež sestupovali z hřebene do záhybu modravého šera a světlo vroubilo jejich hlavy dotekem falešné svatosti, dokud slunce zcela nezapadlo a oni se neocitli v přítmí, které jim padlo jako ulité.
2011, Argo.
Žádné komentáře:
Okomentovat